V původně středověkém městečku Rataje nad Sázavou (Kutnohorsko) se otevřela veřejnosti v postupně opravovaném zámku nová instalace v prvním patře západního křídla, která představuje interiéry vybavené mobiliářem z období biedermeieru, historismu, secese a stylu art deco ze soukromých sbírek.
Ratajský zámek od 18. století nebyl obýván, svým šlechtickým majitelům sloužil jako správa panství. V minulém století byl ratajskou obcí využíván jako škola, obecní úřad, pošta, četnická stanice, muzeum i knihovna. Vzhledem k tomu se z jeho původního zařízení nic nezachovalo. Nová prohlídková trasa je proto vybavena mobiliářem ze soukromých sbírek a vytváří tak náznakovou instalaci interiérů, které v současné době jsou i v památkových objektech ve státní správě většinou navraceny do podoby za posledních majitelů v době tzv. první republiky. V současnosti se jedná o zcela unikátní projekt. Na prohlídkové trase návštěvníci shlédnou několik interiérů reprezentačního i soukromého charakteru, vybavených mobiliářem z 19. a první třetiny 20. století. Nejstarší interiér představuje Velký salón ve stylu biedermeieru doplněný rozsáhlým souborem české jemné kameniny s mědirytinovým tiskem a vzácnou kameninou – terralitem a siderolitem – která se vyráběla jen na Teplicku a Děčínsku. Zajímavostí je ložnice vytvořená podle návrhů architekta Jana Kotěry, představitele geometrické secese a tvůrce kotěrovské moderny.
Otevírací doba – Infocentrum a prohlídky zámku:
V období od 1. 5. do 30. 9. otevřeno denně mimo pondělí od 8.00 do 16.00 hodin. 1. 4. – 30. 4. a 1. 10. – 31. 10. otevřeno soboty a neděle od 8.00 do 16.00 hodin. V ostatním období na základě objednávky.
Kontakt:
Zámecká 1, 285 07 Rataje nad Sázavou
Tel.: +420 733 607 817, 604 359 813
E-mail: infocentrumratajenadsazavou@seznam.cz
I. Pánský pokoj
Nejen v interiérech zámků šlechty a vil podnikatelů nové vládnoucí třídy měšťanského původu, ale i v bytech velkých měst se zejména od druhé poloviny 19. a počátkem 20. století setkáváme s pánským (kuřáckým) pokojem nebo pracovnou, která byla protějškem budoáru, určeného dámskému soukromí i reprezentaci. Pán domu se tu uchyloval do soukromí, ale zval si do svého hájemství i návštěvy. Podle jeho zálib se do takových pokojů stavěla knihovna, nebo zavěšovaly lovecké trofeje. Nejvýznamnějším historizujícím slohem, příznačným pro kulturu bydlení zejména nové podnikatelské vrstvy, byla ve druhé polovině 19. století novorenesance, která na venkově přežila až do první světové války. Ti, kteří chtěli držet krok s dobou, se nevyhýbali novému slohu – secesi. Na obrazech nebo grafických listech byly běžné vlastenecké motivy. V pánském salonu nebo pracovně nesměly chybět kuřácké potřeby, které patřily k neodmyslitelným součástem života šlechtice i muže středních vrstev. Pro ně vznikaly kuřácké potřeby nejrůznějšího druhu, jakými byly dózy na tabák, stojánky na doutníky, zápalky, aj. Na naší trase se setkáme nejen s kuřáckými potřebami, ale i jinými předměty z unikátního druhu měkké kameniny, která se vyráběla jen v severních Čechách, na Teplicku a Děčínsku. Byly to nádoby z terralitu, opatřené reliéfy a kopálovým nebo fermežovým lakem na povrchu, ale i luxusní nádoby ze siderolitu se žlutou glazurou doplněnou zlacením. Vystavené nádoby pocházejí z jedné z největších soukromých sbírek svého druhu.
II. Velký salón ve stylu biedermeieru
Styl biedermeieru se objevil po Vídeňském kongresu (1814–1815), který měl uspořádat poměry v Evropě po napoleonských válkách. Stal se velmi oblíbeným svou jednoduchostí a dostupností, kdy se používalo domácích dřev a levnějších materiálů, jakými byly v nábytku dýhy z ovocných a jiných domácích stromů (dub, ořech) a mosazné kování namísto drahých materiálů francouzského empíru, tedy doby Napoleonova císařství. Tento styl byl v první polovině 19. století velmi přijatelný pro pohodlí měšťanstva, které se věnovalo svým podnikům, ale užívala jej ve svých sídlech i šlechta ve zhoršených poválečných hospodářských poměrech (po pádu Napoleona) v Rakouském mocnářství. Tento nábytek se pro svou funkčnost stal vzorem také pro dobu po první světové válce. Součástí jídelny, salonu nebo parádního pokoje byl skleník, případně kredenc (příborník) či komoda se skleníkovým nástavcem, do nichž se ukládalo kameninové a skleněné nádobí a jako vzácnost vystavovalo tehdy ještě drahé nádobí z porcelánu. Noví mocipáni, kteří si nově zařizovali své byty, tento nábytek užívali v zakupovaných zámcích nebo v nově postavených vilách na venkově až do období mezi dvěma světovými válkami. Vaši pozornost si jistě zaslouží sbírka jídelního nádobí z měkké kameniny, s kobaltově modrým a černým tiskem pod glazurou, z produkce známých českých továren z doby kolem poloviny 19. století. Jemná kamenina svým bílým vzhledem nahrazovala porcelán a nechyběla téměř v žádné zámecké jídelně.
III. Předpokoj, oblékárna
Potřeba odkládat oděvy a další doplňky si vynutila i na aristokratických sídlech zvláštní prostor, kde bylo možné se také převléknout a upravit. Do konce 19. století se pro převlékání v pokoji užívalo jen paravanu. Pro majetnější příslušníky společnosti, kteří se nemohli vyrovnat v období první republiky s designem průmyslových výrobků funkcionalismu a žádali individuální rukodělné předměty ze vzácných materiálů opatřených individuálním dekorem, které tím navazovaly na minulost, byl charakteristický styl nového dekorativismu (art deco).Stal se jakousi manifestací „národního slohu“ nového Československa. Někteří architekti a návrháři zejména nábytku navazovali na tradici a přednosti v tzv. novobiedermieru, jež tvoří samostatný proud stylu art deco (Pojem je odvozen od francouzského názvu Mezinárodní výstavy dekorativních umění v Paříži roku 1925).
IV. Secesní ložnice
V období novorenesance se ustálilo vybavení ložnice, kterou si nechávali většinou ke svatbě zhotovovat novomanželé. Tam, kde nebyla ještě koupelna, byl součástí ložnice i umývací stolek s mramorovou deskou s poličkou na toaletní a kosmetické potřeby. Cestu pronikání novější etapy secese před první světovou válkou na venkov představuje jediný, velmi zajímavý a dobře dochovaný soubor ložnice z období pozdní secese, kde se motivy začínají stylizovat do geometrické fáze. Při přežívání určitých historizujících ornamentálních prvků (věnců se stuhou, charakteristických pro pseudoklasicismus, paralelní s naturalistickou fází secese), předznamenává soubor této ložnice budoucí vývoj nábytku meziválečného období a snahu po vytvoření jednotného celku. Naproti tomu funkčnost a snaha po větším využití a sjednocení se projevuje v upevnění vitrínky na zadní desky nočních skříněk, které tak výškou tvoří homogenní celek s manželskými postelemi. Je příznačná pro tendenci kotěrovské tzv. moderny. Předpokládáme zde využití návrhů (případně vliv) architekta Jana Kotěry, představitele geometrické secese. Ložnice dokládá zcela nové pojetí tradičního souboru nábytku, který se funkčně a typologicky nezměnil od druhé poloviny 19. do první poloviny 20. století. Interiér ložnice doplňuje dílo Adolfa Liebschera, Panna Maria a sv. Josef, levé křídlo triptychu Valašské Madony z doby kolem roku 1900. Tímto neobyčejným obrazem je autor neodmyslitelně spojen s Valašskem.
Autor textu: PhDr. Miloslav Vlk