ZÁMEK VARTENBERK VE STRÁŽI POD RALSKEM

Prostory přízemí severozápadního křídla se zachovanými raně barokními klenbami a sklepy zůstaly zachované a nepostižené požárem, i přesto byla obnova těchto místností velmi náročná, a to především rekonstrukcí podlahové dlažby. Místnosti v tomto křídle jsou naplněny památkovou instalací, která představuje návštěvníkům podoby interiérů 19. století od pozdního baroka, zejména biedermeieru, po konec 19. století. Nejedná se tedy o původní mobiliář zámku. Veškerý mobiliář, který zde návštěvníci uvidí, je zapůjčený ze soukromých sbírek Jarošova muzea umění.

Vybavení interiérů, které představuje základní typy obytných prostor nižší šlechty a panských úředníků v předminulém století, bylo často obměňováno a doplňováno. To souviselo s proměnami potřeb jejich obyvatel, životního stylu a opotřebováním mobiliáře, jehož stopy autoři expozice ponechali, aby udrželi jeho věrohodnost. Do jisté míry se kryje se skladbou obytných místností, které byly v minulosti na tomto zámku, ale hlavně odpovídá obvyklé skladbě interiérů období 1800–1914. Zvláštností této instalace jsou také odkryté nálezy z doby pozdější přestavby severozápadního křídla (z několika stavebních etap 2. poloviny 17. až 2. poloviny 19. století), ponechané jako svědectví stavebního vývoje, vytvářející zajímavý kontext, svědčící o proměnách času.

Otevírací doba – Turistické informační centrum a Městské muzeum

Otevřeno v pondělí až pátek v 9.00–12.00 hodin, 12.30–16.30 hodin, soboty a neděle zavřeno.

Prohlídky zámku:

V období od 18. května do 15. září 2024 otevřeno každou sobotu a neděli, prohlídky začínají v 11.00, 13.00, 14.00 a 15.00 hodin. Zámek je možné navštívit také v pracovních dnech po předchozí domluvě, školní skupiny a zájezdy na základě objednávky. Vstupenky zakoupíte v Turistickém informačním centru.

Kontakt

Turistické informační centrum, Náměstí 5. května 55, 471 27 Stráž pod Ralskem

Tel.: +420 724 871 027

E-mail: infocentrum@strazpr.cz

I. Zámecká kuchyně

Od pozdního středověku až do minulého století se kuchyně příliš neměnila. Rozměrnou pec na chleba, jejíž pozůstatky zde vidíte, vystřídala kamna na dřevo s plotnou, později sporák na uhlí. Kuchyňská kamna byla získána z roubené chalupy na Chrudimsku, zhotovil je kamnář Theodor Hájek ze Svratky v době před první světovou válkou. Kuchyňské nádobí bylo zhotoveno většinou z uvnitř pocínované mědi, která byla považována z hlediska hygieny za nejbezpečnější. S nástupem šedé litiny v 19. století je začalo nahrazovat litinové a později smaltované nádobí. Stůl na mytí nádobí měl ještě do poloviny minulého století mycí kotle a před tím zabudované, cínem oplechované dřezy s výtokem do kbelíku ve spodní skříňce. Horká voda na nádobí se ohřívala v kamnovci. Špinavá voda se pak vylévala do odpadové jímky, jejíž fragmenty se zachovaly v rohu pod oknem. Horní odklopná deska mycího stolu sloužila ke krájení masa, zeleniny i bylinek. K tomu se používal tento zachovaný kráječ – tzv. kolébka. Maso a potraviny mohly být uchovávány od 18. století ve velkých lednicích, kam se ukládal přírodní led nasekaný v zimě. Zásoby ledu byly skladovány ve sklepních ledárnách (ledovnách) až do poloviny minulého století a led tak vydržel do léta.

Zajímavý typ máselnice v podobě soudku s klikou sloužil k mechanizované výrobě másla. Sedací nábytek byl vyroben patrně podle návrhů slovenského architekta Blažeja Bullu, který učil zhotovovat nábytek velkého slovenského architekta Dušana Jurkoviče. V kuchyních se mohly služky věnovat i domácím pracím, vyšívání, předení na kolovratu, apod. Zařízení celé kuchyně pochází převážně z období secese 1895–1914, nejstarší exponáty jsou z 19. století.

II. Panská jídelna

Panská jídelna je zařízena mobiliářem z období biedermeieru 1820–1848. Jídelny patřily mezi reprezentativní prostory, které se však na zámcích nikdy nenacházely v sousedství kuchyně. Celé severozápadní křídlo bylo velmi pravděpodobně využíváno jako zázemí sídla, pro personál správy velkostatku apod. Totéž platí i pro další místnosti v přízemní části. Panská jídelna by měla být o patro výše – v tzv. piano nobile (vznešeném patru) – což je označení pro zpravidla první patro šlechtických paláců a zámků, kde byla podle barokního vkusu umístěna soustava reprezentativních prostor a soukromé obytné pokoje s možností vytápění. Z inventáře zámku z roku 1711, sepsaném kvůli prodeji panství, se dovídáme, že tu byla nová i stará jídelna, hraběcí ložnice, hraběcí pokoj, pokoj paní hraběnky, komora fraucimoru, kancelář, chodba, klenuté místnosti (kvelby), horní a dolní šatna nebo pokoj pro hosty…. Pod zámkem ležel poplužní dvůr s ovčínem a nově postavený pivovar.

K jídelnám přiléhaly pouze přípravny pokrmů. V jídelnách samotných se ale také připravovalo jídlo k servírování. Nádobí se ukládalo do příborníku s proskleným nebo policovým nástavcem. V jídelně také býval stříbrník, kde bylo vystavováno stříbrné nádobí nebo skleník na vzácný porcelán. Nejdůležitějším byl rozměrný jídelní stůl s garniturou, sestávající ze židlí a pohovky. Vytápělo se buď kachlovými nebo litinovými kamny. Stavební a umělecká litina (výtvarně zpracované předměty, jako jsou talíře na stěnách) se v Českých zemích vyráběla například ve známých železárnách v Komárově, Blansku nebo Plasích, v zahraničí především v Berlíně a v původně slezských Gliwicích (Hlivicích).

Také v bohatších šlechtických rodinách i na panovnickém dvoře se užívalo v období biedermeieru ve všední dny nikoli porcelánu, ale jídelních souborů z měkké kameniny, po anglickém příkladu zdobené měditiskem (tisk podle mědirytin). Zajímavostí expozice je, že na stole a komodě je, kromě krásného skleněného secesního nástolce, umístěn jídelní soubor z českobudějovické manufaktury firmy Hardtmuth. Z ní se proslavil Josef Hardtmuth, vídeňský architekt, který postavil v lednickém parku proslulý minaret. Jeho syn Karel založil ve Vídni továrnu na měkkou kameninu, jejíž druhý soubor vlastní Jihočeské muzeum. Tato rodina později založila firmu Koh-i-noor rovněž ve Vídni, kde vyráběla proslulé tužky a psací potřeby. Obě továrny byly přeneseny do Českých Budějovic.

III. Hartigovský salon

Společenským událostem na šlechtických sídlech byl věnován největší a dostatečně reprezentativní prostor, obvykle tedy sál, který byl nepostradatelnou součástí piano nobile. Ve společenských sálech se konaly plesy, hrály hry apod. Tato místnost je nazvána Hartigovský salón k poctě rodu Hartigů, posledních majitelů panství. Proto jsou zde již nyní instalovány nejstarší a nejcennější nábytkové kusy z 18. století – barokní intarzovaný tabernákl s šelakovou politurou nebo intarzované truhly – fajánsové a cínové nádobí, porcelán modelovaný podle vzoru míšeňské a vídeňské porcelánky. Obytné a reprezentativní místnosti byly na zámcích vytápěny kachlovými kamny, ale na Vartenberku se žádné nezachovaly. Tato pocházejí z Josefova u Jaroměře, kde nemohla být zachována kvůli modernizaci bytu v klasicistním domě. Kamna byla pečlivě zdokumentována, rozebrána a znovu postavena v naší expozici. Zhotovil je kamnářský mistr Fiedler v roce 1869.

V budoucnu bychom zde rádi připomenuli poslední šlechtické majitele z rodiny Hartigů, zejména osvícence, diplomata a před smrtí prezidenta Královské společnosti nauk (předchůdce dnešní Akademie věd) Františka de Paula Hartiga a další členy rodiny v kopiích, které budou jako diplomní a akademické práce zadány studentům AVU a Fakulty restaurování Pardubické univerzity. Hartigovské sbírky a velká knihovna byly také uloženy na klasicistním zámku v nedaleké Mimoni, který byl však zničen odstřelem v roce 1985. Když byl zámek Vartenberk ve 20. letech prodán, předpokládáme, že všechen mobiliář (nebo alespoň jeho část) byl odvezen do Mimoně. Z původního mobiliáře mimoňského zámku se zachovaly zejména grafiky, kresby, olejomalby s portréty Hartigů, nábytek, nádobí a další předměty rozptýlené po celé ČR na zhruba 13 kulturních objektech převážně ve vlastnictví Národního památkového ústavu. Hlavním svozovým místem se stal Státní zámek Sychrov. Některé předměty byly převezeny na zámky Hrubý Rohozec a Hořovice. Další umělecká díla se dostala například do Národní galerie, Národního muzea a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Klasicistní nůžkové křesílko bylo nedávno objevené na půdě jednoho z domů v Mimoni. Mohlo by pocházet ze zaniklého zámku. Jeho mobiliář byl tehdy z části také rozprodán, rozkraden nebo zničen. Zajímavostí je nádoba z japonského porcelánu, která se používala jako akvárium. Olejomalby na stěnách zobrazují veduty zámeckého komplexu v Benešově nad Ploučnicí a našeho zámku Vartenberka – pohled od jihu.

IV. Lovecká chodba

V minulosti se v okolních rozsáhlých lesích konaly hony, které šlechta s oblibou pěstovala i v průběhu 19. století. Honitby probíhaly nejčastěji v oborách, kde také byly zakládány bažantnice. Proto jsou na stěnách rozvěšeny lovecké trofeje preparované zvěře, připomínající domácí lovnou zvěř: jeleny, srnce, daňky a muflony. Je také připomínkou Františka Hartiga (syn Františka de Paula Hartiga), který roku 1818 daroval nově založenému Vlasteneckému muzeu v Praze sbírku preparované zvěře a živočichů, která se stala základem zoologické sbírky dnešního Národního muzea.

Tato místnost je první ze staršího renesančního paláce. Po pravé straně si všimněte části zrušeného dřevěného schodiště objeveného v dutině zdiva, které ústilo do této chodby. Bylo zbudováno během barokní nebo klasicistní přestavby v 17. – 18. století a patří k němu i první klenba v chodbě. Starší schodiště se zachovalo pouze dole v suterénu – pod úrovní podlahy (dnes zakryto dřevěnými poklopy). Starý renesanční palác zde původně končil. Průchod z Hartigovského salonu do lovecké chodby byl zbudován nejdříve kolem roku 1900, pravděpodobně v době, když byl zámek pronajímán letním hostům. Francouzské figurální hodiny na komodě zobrazují významného básníka italské renesance, Torquata Tassa, a poukazují na jeho poému Osvobozený Jerusalem. Zároveň tak připomínají i vzdělanost Hartigů, kteří přenesli velkou knihovnu z pražského paláce do Mimoně.

Na stěnách nechybí ani symbol patrona lovců a myslivců, kterým je Svatý Hubert nebo také sv. Eustach Římský. Podle legendy k jeho obrácení na křesťanství mělo dojít poté, co na lovu spatřil jelena se zářícím křížem mezi parohy.

V. Pánský pokoj – pracovna

Je součástí apartementu šlechtické rodiny. Bývaly v nich rozložité psací stoly, protože v menších sídlech plnily tyto soukromé pokoje zároveň úkol pracovny, ale také předměty, které charakterizují mužské zájmy: kuřácké potřeby, mapy i připomínky vojenské historie. Nábytek pochází z období empíru a biedermeieru 1805–1848. Z vystavených předmětů zaujme pozornost knihovna se sloupkovými hodinami nebo velký zouvák pro přezouvání z vysokých holínek, ale také reliéfně zdobená váza umístěná na sloupu z tzv. teralitu, zvláštního druhu keramiky, zhotovovaného spolu se siderolitem jedině v severních Čechách na Děčínsku a Teplicku, z nichž se dělaly především dózy na tabák. Psací stůl ještě klasicistního tvaru s nástavcem a cylindrickým uzávěrem podle vzoru francouzských královských stolů je uvnitř vybaven drobnými schránkami. Byl typický především pro kanceláře správy panství. Tedy i na Vartenberku mohl být takový stůl. Na něm jsou umístěny plastiky ze siderolitu: stojan na hodinky, kalamář se svícnem a stojan na doutníky. Pocházejí, stejně jako ostatní mobiliář, ze sbírek nově zakládaného Jarošova muzea umění, které vlastní po teplickém muzeu jejich největší kolekci u nás. Na stěnách nechybí grafiky s vedutami evropských šlechtických sídel, ani kolorované grafické listy s napoleonskou tématikou. V pracovnách mohl sloužit také vystavený přenosný klozet uvnitř s porcelánovým kbelíkem, který je dosud plně funkční.

VI. Dámský pokoj – budoár

V období biedermeieru vyhledávaly nejen měšťanské, ale i šlechtické dámy soukromí. Budoár býval součástí apartmá dámy soukromého charakteru, tedy nesdíleného ostatní společností, typicky doplňující koupelnu a ložnici. Taková místnost byla určena nejprve pro převlékání, později se význam budoáru změnil na místnost pro typicky ženské aktivity, například vyšívání, a trávení času. Dámy se zde věnovaly psaní dopisů, k čemuž sloužila především kromě sekretáře psací komoda, ale s oblibou se shlížely v nových šatech, účesech a kloboucích ve velkých zrcadlech. Téměř v každém budoáru této doby najdeme také skleník k vystavení drobných cenností – v tomto případě luxusního porcelánu (Slavkov, Klášterec nad Ohří, Vídeň, Doubí u Karlových Varů, Březová), i některé potřeby pro domácí práce, jako je stolek na bavlnky. Sloupkové hodiny z období biedermeieru na psací komodě jsou čtvrťové, podle tří otvorů v ciferníku, a odbíjejí.

VII. – Ložnice

Poslední místností je ložnice. Jak už jsme dříve připomněli, zde nebyly prostory pro majitele panství, místnosti nebylo původně možné ani vytápět, spíše se jednalo o komory. Hraběcí pokoje bývaly v prvním patře zámku, které teprve čeká na stavební obnovu. Ale můžeme si utvořit představu, jak vypadaly panské ložnice v první polovině 19. století.

Protože Vartenberk byl využíván za Hartigů ke správě panství a spíše jen k přechodnému pobytu, nebyl zde dětský pokoj a u postele je proto postavena kolébka. V ložnici jsou také umístěny velké skříně na šaty, tak jak se to udrželo až do nové doby. Výzdobu tvořila i na takovýchto sídlech často grafika – v ložnicích zpravidla s náboženskými náměty. K zateplení prochladlých stěn se používaly nejčastěji tapisérie, popřípadě koberce. Postel lyrovitého tvaru je typická pro období empíru a biedermeieru. Spalo se na slamnících, povlečení je po francouzském způsobu, vyšívané iniciály HF připomínají rod Hartigů. Dnes je takových postelí na zámcích málo, protože již ve 2. polovině 19. století se ukázaly jako nepraktické a byly nahrazovány novějšími typy.

V ložnicích nemohly chybět toaletní potřeby: porcelánová umývací souprava – tzv. lavabo na konzolovém stolku s mramorovou deskou, obsahující kbelík s plivátkem namísto džbánu a lavor. Na dámském sekretáři si všimněte soupravy na léky z kobaltového broušeného skla. Obvyklou součástí soukromých pokojů byla i přenosná toaleta, někdy skrytá v čalouněném taburetu.

Autor textu: PhDr. Miloslav Vlk a Mgr. Miroslav Smaha